aktualizováno 8:19 AM CEST, Jul 18, 2017198

DIPAČÁPI

Jsou v současnosti naším nejstarším aktivním souborem. Stále pracují na dalších představeních.

Jejich členům je nyní 16 – 18, v jednom případě 21 let.

Na podzim roku 2005 se poprvé sešli na dramaťáku někteří členové současných DIPAČÁPŮ – a časem vytvořili představeníčko „O princezně Krasolíně“. O rok později to pak bylo „Čáry-máry na zdi“ alias „Pan Želva“. Pokračovalo se s „Divočinou“ (tedy „Tam, kde žijí Divočiny“) No a někdy v té době pro nás vytvořil Marek Nacházel název, sestávající povětšinou z prvních slabik názvů našich jednotlivých inscenací. Postupně jsme si – jen tak pro nás – (neboť žádný moderátor by to v životě nevykoktal ☺) začali přidávat vždy další slabiku za každý nový titul. Takže – jakže to dneska vlastně je? Už vím: Jmenujeme se DIPAČÁPI KO VÁ MO MY ČE LI ČA ZA HA TE KDO ČLO FU PÁ VE... a nyní se pomalu chystáme přidat zcela nové TU. Je pravda, že k vytvoření takhle dlouhého názvu jsme použili jak představení, jejichž délka přesahuje 35 – 50 minut a jejichž přípravě věnujeme několik měsíců, tak i kraťounké projekty, vzniklé buď k příležitosti vánočního období, či jako kraťounké pohádky k doplnění programu podzimních pohádkových odpolední MC Studánka.

První KO – to je „Kočka, která chodila sama“ podle povídky Rudyarda Kiplinga. Asi desetiminutové představení s přehledem postoupilo na přehlídce dětského divadla do krajského kola a pak bylo pozváno na podzimní přehlídku tvořivé dramatiky. Postupu do kola celostátního stál tehdy v cestě ovšem počin jiného zličínského souboru – představení „Trable Adriana M.“, které tehdy hrálo o pár let starší VY PRO MI PO. „Kočka“ byla první ze série veleúspěšných titulů – však jsme si ji také zahráli 10×! V témže roce vzniklo ještě „Vánoční cestování – kratičký vtipně pojatý vánoční divadelní projekt o podobách Vánoc v různých koutech Evropy.

Další rok a další inscenace, na niž moc rádi vzpomínáme: Momo (čili „Děvčátko Momo a ukradený čas“ – knižní předloha pro dramatizaci Michael Ende). S tím nám soubor VY PRO MI PO vypomohl a společně jsme se tak podívali – v případě DIPAČÁPŮ poprvé - do celostátního kola Dětské scény. S velkou lítostí jsme se po několika letech s představením loučili, když nám herci (zejména Momo v podání Isabely Lipovské) notně povyrostli!

Na Podzimní pohádkové Studánce pak přišel příběh s hereckou improvizací na téma klasických pohádek s pracovním názvem „Myši“ (podle lapené myši, jež se snaží uspat kočku právě pohádkami) a o vánocích zase řádili „Čerti“. Dlouhodobě jsme se ale věnovali představení s prvky fantasy na motivy Terryho Pratchetta – „Lidé z Koberce“. Představení, kterému říkáme Kobercové, a v němž se v mnoha rolích vystřídala řada DIPAČÁPŮ, hrajeme dodnes. Protože vzniklo v roce 2011, jeto asi momentálně naše nejdéle hraná inscenace.

Další podzim se na pohádkové studánce mihli „Čarodějové“, jenže to už jsme pilně připravovali „Zajíce“. („Zajíc a sovy“ – knižní předloha pro dramatizaci Martina Drijverová). Pokud bychom měli jmenovat 5 nejpovedenějších titulů všech zličínských souborů poslední doby, Zajíc by mezi nimi určitě nechyběl! Škoda, že už ho nehrajeme... Ale jako u jiných podobných projektů, které se v určitém čase přesně potkají s našimi protagonisty – vyrostli jsme z něj. I tak nám přinesl řadu radosti a zážitků. Po postupu do krajského kola jsme byli zařazeni do širšího výběru pro kolo celostátní, ale opět to (jako už vícekrát předtím) nakonec neklaplo. Jenže pak přišlo pozvání na podzimní přehlídku tvořivě dramatiky a my si zahráli na pražské DAMU. To pak odstartovalo další dění a DIPAČÁPI byli pozváni jednak na ostrovskou mezinárodní přehlídku SOUKÁNÍ a též vyslání reprezentovat ČR na festivale školního divadla v italském Castellana Grotte. Z této akce jsme si nakonec vezli zpět dvě ceny – jedna z nich byla za nejlepší „ženský“ herecký výkon pro dívčí představitelku hlavní role Dianu Dittrichovou. Jo – se Zajícem jsme se namlsali.

Pohádka „Hajadla“ podle Marie Kubátové opět ozdobila další Podzimní pohádkovou Studánku, ale DIPAČÁPI si chtěli zkusit horor. Nebo něco podobně strašidelného, záhadného. Do toho jsme měli ale ještě plné ruce práce se Zajícem, který se hřál ve slávě minulého roku, a chystali se s ním i na zmíněnou zahraniční reprezentaci. I přesto se „Teta Morsie“ („Moje teta Morsie“ – knižní předloha Chris Priestley – Příšerné příběhy strýce Montaguea) úžasně povedla. Podle mne nejpovedenější zličínské představení vůbec se stále ještě hraje!! V titulní roli se po skvělé Elišce Egermajerové objevily 4 další představitelky strašidelné tety, tak se na některou z nich určitě přijďte podívat! V počtu repríz jsme s Morsie dosáhli našeho rekordu – momentálně je to 26! Teta Morsie přinesla též po několika letech další účast v celostátním kole Dětské scény.

Nový školní rok jsme zahájili již druhou pohádkou s myší (myšákem) v hlavní roli, která se jmenovala KDO je nejsilnější.

Naše dlouhodobější inscenaci jsme pak pojali zase úplně odjinud. Představení „Člověk ementálský“ mělo být odlehčením od závažnějších témat posledních dvou let, (chtěli jsme se trochu vyblbnout ☺) a tak bylo založené na hře s rytmem, souhře a odlehčeném humoru. Přes potenciál, který tento přístup nabízí, jsme titul po 6 reprízách odložili, neboť se nám s přechodem na střední školy poněkud pozměnila sestava. Na „Ementálce“ nás bylo potřeba prostě moc!

Pohádkovou Studánkou pak prošel FUTURO, prastarý kouzelník a my se pustili do záležitosti zcela autorské a ke všemu detektivní, jen abychom se ujistili, jaká je to dřina. Též jsme zvolili volnější tempo a v prvním roce se rozhodli nikam nespěchat (většina DIAPČÁPŮ byla v prvním roce střední školy a stresů bylo i tak dost). S nově vznikající inscenací „Párty“, jsme nakonec do žádné přehlídky nešli. Protože jsme se rok nato pustili do další velmi úspěšné, avšak současně hodně náročné „Veroniky“, hrála se Párty jen jednou jedinkrát ☹. Mezitím došlo k další mírné obměně členstva. K dotažení Párty by nyní byl potřeba další čas na zkoušení k přeobsazení rolí, a my tak nějak máme plné ruce práce s tím, co stále hrajeme. Ale věřím, že na ni ještě dojde – byla by jí škoda!

Veronika si ovšem sama o sobě zaslouží samostatný odstavec. Jednak je to příběh psaný životem, jednak nám přinesla další přehlídkovou účast na celostátní úrovni – pozor, tentokrát již na přehlídce studentského divadla Mladá scéna! Jak v krajském, tak v celostátním kole získala hereckou cenu (na těchto akcích se individuální herecká ocenění udělují pouze opravdu výjimečně!!) představitelka hlavní role -naší zajímavostí je, že dívky se v této dost náročné úloze střídají a že se jednalo o pokaždé jinou představitelku – jednou o Květu Hájkovou, podruhé o Adélu Koupilovou. A pozor – to máme ještě třetí a neméně skvělou Veroniku v podání Isabely Lipovské! Veroniku stojí za to vidět.

A letos? Jojo, chystáme, chystáme. Současné představení inspirované povídkou Petera Hetešy nám ukáže jeden oblíbený galaktický turnaj, přesněji jeho finále v podání dvou týmů. Co mají naše týmy za úkol? Trochu zahýbat několika osudy tvorů z vylosované planety – tou je pro tentokrát taková malá planetka na okraji Mléčné dráhy... jakže se to jmenuje?... Aha –ZEMĚ! Tak nám držte palce!!